Chiropraxe

Nezávislý obor medicíny specializující se na diagnostiku a léčení mechanických postižení kloubů - zejména páteře a jejich účinku na nervový systém.Zakladatelem oboru je Daniel David Palmer ze státu Iowa, který 1885 předpokládal, že vychýlení jakékoliv části kostry může vést k tlaku na nervy, které představují kanálky komunikace celého těla.

 

Dnes již moderní přístup vycházející z poznatků, že uvnitř každého kloubu páteře (vždy 4 klouby mezi dvěma sousedními obratli + 2x spojení se žebry v oblasti hrudní páteře) je vazivová destička podobná menisku v koleni, která se při tzv. blokádě “uskřípne” mezi kloubní plošky. Tím brání normální pohyblivosti a spustí kaskádu dalších změn - svalová ztuhnutí, otok, bolestivost apod.

 

V případě funkčních blokád v oblasti krční páteře obtíže velmi často působí bolesti hlavy, točení hlavy, pocity nejistoty, pocit na zvracení, tlak za očima, napětí v oblasti šíje, zátylku a temene. V oblasti hrudní páteře bolesti vystřelující podél žeber, svírání hrudníku - zejména při nádechu apod. V případě bederní páteře zejména bolesti v kříži s propagací do končetin, kyčlí, ale i třísel.

 

Před každým chiropraktickým ošetřením pro výše uvedené obtíže nutno vyloučit onemocnění interní (např. infarkt myokardu) či chirurgické (náhlá příhoda břišní), případně velký osteoporotický nález apod.

Všechna vyšetření a ošetření jsou prováděna šetrně s vyloučením prudkých "škubavých" mechanismů a jsou prakticky bezbolestná. 

 

Po tisíciletí se k uzdravování a utišování nemocných používá jistá forma masáže, či přikládání rukou na určitá místa na těle. Pro lékaře starověkého Řecka a Říma představovala masáž jeden z hlavních způsobů uzdravování a prostředků k tlumení bolesti. Počátkem 5.století př.n.l. napsal Hippokrates - "otec medicíny": "Lékař musí být znalý mnoha věcí, ale bezpochyby i tření ... Protože tření může zpevnit kloub, který je příliš uvolněný, a uvolnit kloub, který je příliš ztuhlý." Plinius, proslulý římský přírodopisec, se nechával pravidelně třít, aby si ulevil od astmatu, a Julius César, který trpěl epilepsií, se nechával denně štípat, aby dosáhl úlevy od své neuralgie a bolesti hlavy. Po pádu Říma v 5. století n.l. bylo v evropské medicíně dosaženo pouze malého pokroku, a tak bylo na Arabech, aby studovali a rozvíjeli učení klasického světa. Avicena, arabský filozof a lékař 11. století, poznamenal ve svém Kánonu, že cílem masáže je "rozptýlit jalovou, neplodnou hmotu, obsaženou ve svalech, kterou nevyhnalo cvičení." 

 

   Ve středověku se v Evropě o masáži hovořilo vzhledem k pohrdání tělesnými požitky, jen málo. Masáž se dočkala svého znovuvzkříšení v 16. století, hlavně zásluhou francouzského doktora Ambroise Parého. Později koncem 19. století vypracoval Švéd Petr Henrik Ling léčebný postup, označovaný dnes jako švédská masáž.Uplatnil při ní své vlastní znalosti gymnastiky a fyziologie a spojil je s poznatky čínských, egyptských, řeckých a římských technik cvičení.

 

   V roce 1813 byla ve Stockholmu založena první fyzioterapeutická škola, kde masáž tvořila součást osnov. Od té doby se začaly po celém světě kontinentu objevovat ústavy a lázně nabízející jako součást léčebných procedur také masáž. Dnes je léčebný význam masáže opět všeobecně uznáván a masáž dále vzkvétá a rozvíjí se po celém západním světě, provozována jak laiky, tak i profesionály.